To je náš Rex

Dnes jsme měli v Albrechticích veselo. Přijela se za námi podívat druhá nejmladší členka Čtyřlístku, to bylo radosti. Hafanům se doslova vrhala okolo krku a nestačila se divit, kolik jich už našlo své doma, zatím co ona doma v posteli stonala.

Je tady ale jeden, z více, který útočí na příčky “nejdelšího pobytu u nás”.

Rex

To Vám je takový středně velký váleček přeplněný láskou. Kliďas, který bude sudy válet, pro nějaký to pohlazení. On vlastně ani víc nechce, nepotřebuje hromady hraček, nepotřebuje kredence pamlsků ani pelíšky z broušené kůže.

Co ale vážně potřebuje je člověk. Jen jeho člověk. Takový, který se s nim od nevidím do nevidím mazlit bude. Takový, který s nim bude na filmy koukat a láskyplně mu vysvětlovat že ty brambůrky fakt nemůže. Jen svého člověka s dvěma nohama, hrudníkem narvaným láskou a pár volných centimetrů na gauči, u linky, vedle vany, v posteli. Jen pár centimetrů volného místa hned vedle sebe, aby mohl být přesně tam, kde je jen jeho člověk.

Ono to vlastně může být lidí víc. Různého věku i velikosti. A pár centimetrů třeba na houpačce. Však on by se tam rychle našel.